Asi všichni jsme někdy chtěli utéct do lesů, do přírody a do divočiny, daleko od lidí a od civilizace. Spát pod hvězdami a užívat si jen divokou přírodu kolem nás. Opravdové zálesáctví ale není jen romantika, je to i pořádná dřina a někdy i okamžiky nebezpečí. O tom, jaké to je být zálesákem, jsme připravili rozhovor s Jirkou a Majkem.
Jak jste se seznámili, kluci?
Majk: To byla celkem náhoda, potkali jsme se virtuálně na portálu o vybavení do přírody. Zjistil jsem, že Jirka bydlí nedaleko, a tak jsme vyrazili na vandr. Povídali jsme a povídali, zjistili jsme, že toho máme tolik společného, až jsme si řekli, že jsme možná sourozenci.
Jirka: A navíc máme ve stejný den narozeniny!
Majk: Takže dvojčata. J
Jak jste se dostali k tomu, že raději trávíte čas sami v lese, než na akcích s partou přátel?
Jirka: Já to tak mám odjakživa, celé dětství jsem trávil na vesnici, rybařil, a postupem času mě to začalo víc táhnout do lesa.
Majk: Mám to stejně, trávil jsem prázdniny vždycky u dědy na chalupě. Bylo to na samotě, nikde nikdo, a tak jsme s dědou podnikali různé toulky po okolí včetně přespávání v lese. Když se to dozvěděla máma, tak byla úplně vyděšená, že nám někdo něco udělá. Což je zvláštní, protože v těch místech, kam jsme chodili my, nikdo jiný nechodil.
Takže přespávání v lese podle vás není nebezpečné?
Majk: Takhle to povím, jsou lidé, pro které je nebezpečné i jít po ulici. V přírodě se člověk musí umět chovat, když získá nějaké zkušenosti, trávit dny i noci v přírodě není nebezpečné. Navíc v naší zemi se člověk jen tak neztratí, tady je všude blízko.
Jirka: Já bych tomu doplnil, že hodně záleží na počasí.
A co taková divoká zvířata?
Jirka: To jsou spíš mýty. Zvířata o člověku vědí na velkou vzdálenost a nemají rozhodně potřebu ho jen tak z plezíru napadat. I když v posledních letech je příroda rozhozená, a s ní i ta zvířata, takže bych doporučoval být ostražitější, protože můžou být divočejší, obzvlášť když mají mladé.
Majk: Pokud se trefíte do období, kdy má bachyně selata a člověk přijde moc blízko, tak si je může chránit, ale to se stane málokdy. Jak říkal Jirka, cítí člověka na velkou vzdálenost a včas se schovají, takže by je člověk stejně ani nenašel.
Máte nějaké strašidelné historky z nočního lesa?
Majk: Byl jsem s partou na nočním pochodu. Když už jsme byli hodně unavení, utábořili jsme se, zalehli, i se psem, který si zalezl do spacáku. Najednou hrozný rachot a dusot a nastěhovali se nám tam divočáci, protože jsme byli v jejich rejdišti, což jsme ve tmě nepoznali. Pes vylezl, a hned se zase schoval, a my jenom leželi a čekali, až odejdou. Nic se sice nestalo, ale nebyl to příjemný pocit mít je takhle blízko kolem sebe.
Jirka: To já takové historky nemám, protože si vybírám místa tak, aby se mi tohle nestalo. Jednou jsem ale spal v houští a v noci přišly srnky, jedna mi strkala hlavu do spacáku a očuchávala mě. Tak jsem se nehýbal, a ony tam se mnou ležely do časného rána, a pak zmizely.
A když jsme tady byli naposled, přesně na tomhle místě, tak mi lezl pod plachtu ježek, a to je teda rachot! Taky nám pod deku vlezla zmije. Naštěstí nekousla, ale příjemný pocit to teda nebyl.
TIP
Na výletě můžete i Vy narazit na zmiji obecnou. Víte, jaké jsou zásady první pomoci v případě, že by zmije zaútočila?
Uklidníme uštknutého a zajistíme jeho absolutní tělesný klid.
Vydezinfikujeme místo kousnutí a sterilně ho přikryjeme.
Uštknutou končetinu obvážeme elastickým obinadlem. Končetinu se pokusíme znehybnit a chladit.
Voláme záchrannou službu nebo uštknutého dopravíme k lékaři.
Ránu nemačkáme, nerozřezáváme, nevypalujeme ani nevysáváme, končetinu nezaškrcujeme!
Navažme na to, co jsi říkal. Když jsou lidi zkušenější, tak se není čeho bát. Jak ale ty zkušenosti získat?
Jirka: Na YouTube je spousta tvůrců, existují různé příručky a fóra, kde se člověk může naučit metody vytváření přístřešku, získávání vody a potravy, navigace v přírodě. Kde získat suroviny na stavbu, jaké dřevo použít, jak poznat jedovaté rostliny, ale i kde a co se smí nebo nesmí…
A smí se vůbec trávit ve volné přírodě delší čas právě formou kempování nebo táboření?
Jirka: Kempování v lese je oficiálně zakázané, i když někteří majitelé to tolerují. Nejlepší bivakování je natáhnout si plachtu, a na té přespat.
Jirka: S některými majiteli se dá i domluvit, mnozí jsou rádi, že se tam někde udělá tábořiště, protože oni tam pak třeba sami chodí. Nebo sami staví tábořiště, aby lidi chodili na to jedno místo, a nechodili jinam.
TIP
Je téma táboření a kempování pro vás to pravé? Přečtěte si i náš článek POD ŠIRÝM NEBEM.
Jestli to tedy dobře chápu, tak vy nepřespáváte ve stanu, ale buď pod širákem, anebo si stavíte přístřešky. Z čeho se takový přístřešek staví?
Jirka: Máme s sebou plachtu, motouz a kolíčky, ostatní obstará příroda – vzrostlé stromy a volné větve. Nikdy kvůli stavbě přístřešku nekácíme stromky, což mnozí méně zkušení lidé dělají. Přitom stačí posbírat klacky a volné větve.
Majk: Lidé si často neuvědomují, že lesy nejsou všech. Přijdou do cizího lesa, aby si vyzkoušeli něco, co viděli na internetu, a pokácí zdravý strom – často třeba i vysazený listnáč. My si zakládáme na tom, že si s sebou raději vezmeme víc vybavení, a vše, co si přineseme, si taky odneseme. Je pro nás důležité, aby místo vypadalo po našem odchodu stejně, jako před našim příchodem.
Co je to za výbavu, kterou si berete s sebou?
Jirka: Plachta, podložka na spaní, protože izolace od země je často důležitější než spacák. Obzvlášť když je vlhko, může se člověk snadno nachladit i v létě. Pak velký a malý nůž, pokud nechci něco budovat, sekera je zbytečná. Skládací pilka, která nedělá nepořádek ani hluk.
Majk: Nejen pro začátečníky není od věci mít s sebou taky náhradní oblečení, kdyby třeba člověk zmoknul.
Jak říkáš, když člověk zmokne, ale i večer, když se chce člověk zahřát a třeba si i něco uvařit, první myšlenka je zapálit si táborák. Jak je to ale se ohněm ve volné přírodě?
Majk: U nás se v lese nesmí rozdělávat oheň, nejblíž 50 metrů od hranice lesa. Člověk by měl být zodpovědný, když je sucho, tak v přírodě oheň nedělat vůbec, protože samozřejmě nechceme přírodě uškodit. Pokud je ale člověk v bezpečné lokalitě, nejsnazší způsob rozdělávání ohně je naprosto neromantický – zapalovačem. Jsou ale i nadšenci do křesadel.
Jirka: Pro zpestření lze rozdělat oheň popelem a vatou. Když do vaty zabalím popel a budu ji třít mezi dvěma dřívky, tak to chytne. Taky březová kůra, ta hoří i mokrá, nebo pryskyřice nebo smolnička z kmenů borovic. Nebo si vyrobit chlupatý dřívko.
Chlupatý dřívko? To je co?
Jirka: Vezmu si nějaký klacek, a jemným tahem nože dělám hoblinky. Čím jsou menší, tím snáz chytne i mokré dřívko.
Majk: Když je vysoká vlhkost vzduchu, tak často nechce hořet ani suché dřevo. Proto je dobré mít s sebou zapalovač nebo podpalovač, třeba ty smolničky.
Asi ani zkušeným zálesákům se ale zranění nevyhnou. Nosíte s sebou lékárničku?
Jirka: Já bez lékárničky rozhodně nevyrážím. Mám v ní pružné obinadlo, protože častým úrazem je vyvrtnutý kotník. Taky náplasti různých velikostí, i voděodolné. Nejčastějším zraněním je, že se škrábnu o větev, někde se odřu, nebo říznu nožem. Samozřejmě mám dezinfekci, protože znečištěná rána strašně rychle hnisá. Taky nosím pinzetu na vytahování trnů. Stane se, že má člověk plné kalhoty trnů, a ráno má oteklé nohy a všechno ho svědí, to je právě kvůli tomu, že se zanítí ty drobné ranky.
Majk: Co se týče dalšího vybavení, tak je dobré mít s sebou i tlakový obvaz, komprimovanou gázu a nosní vzduchovody, kdyby někdo upadl do bezvědomí, ale to už je takový nadstandard, který už člověk musí umět používat.
